Bača a Léňa, Peuterey integral
Lenka Hubáčková s Pavlem „Bačou“ Vrtíkem ze SINGING ROCK Climbing Teamu
vylezli na začátku července 2016 legendární klasický hřeben Peuterey na Mt
Blanc. Přečtěte si Lenčin report, který vyšel na eMontaně:“Po skoro třiceti hodinách skoro nonstop akce se konečně ukládám mezi odpadky a chystám se ke spánku. Hodiny ukazují dvě ráno a jsme uvnitř asi nejdražší popelnice na světě, uvnitř Vallotky (bivaková chata ve výšce 4362 m, pozn. red.). Zatímco Bača venku vaří ionťák, věnuju se pro mě v tu chvíli nadlidsky obtížné výzvě – vyzutí bot. Úkol zvládám jen z poloviny. Sedím v bohaté nadílce smetí a zoufale hypnotizuju zip své Scarpy. Je ticho, všichni spí, nikdo nezvrací, tmu prořezává červený světlo čelovky a odráží se od roztrhaných alu folií. Po několika minutách se vzdávám, nohu i s botou zastrčím do spacáku a usínám.
Peuterey Integral je nejdelší hřeben v Alpách, takže celou akci je třeba pojmout „fast & light“. Proto máme jen jeden spacák, který aktuálně okupuju. Proto už jsem víc jak 30 hodin nic pořádnýho nejedla. Po sladkých třech a půl hodinách bezesného kóma vstávám a s ryzí závistí pozoruju skupinku Rusů cpoucích se sýrem a čokoládou. Polknu sliny, sežvýkám polovinu tyčinky a spolu s Bačíkem „seběhneme“ 2800 metrů dolů, do Val Veny.Hechtel a Kittelman v červenci 1953 přelezli Peuterey Integral za tři dny, Ueli Steck v srpnu 2013 za 16 hodin a 9 min. Já s Bačou, i přes veškeré fast & light snahy, jsme byli nahoře pět dní. Na rozjezd si dáváme jižní hřeben Aiguille Noire de Peuterey (první část výstupu, pozn. red.). Po 16 hodinách rozjezd přerušujeme bivakem. Další den po poledni jsme na Noir, odkud nás čeká asi 12 slanění. U čtvrtýho se
seká lano. Konec se nedostupně houpe tři metry v prostoru, stahovací repka se nehne ani o píď. Když už pomalu vytáčíme 112, lano zázračně povolí a jede se dál. U pátýho slanění se lano přetrhne. Respektive se přetrhne oplet a já zůstávám uprostřed prázdna viset na vlásku, nebo spíš několika vláscích jádra.S pocitem, že teď jednoznačně umřu, se v adrenalinovém opojení chytám skály. Když si uvědomím, že jsem furt živá, slaním na štand, kde přetržený konce svážeme. Od teď už se lano zasekává s železnou pravidelností. Ve dvě ráno zapadneme do nejvýš položenýho secondhandu s lezečkama na světě (na výběr jsou čtyři páry). Jsme v bivaku Craveri. Počasí nás na pár hodin zadrží, a tak jsme on the road až v devět večer následujícího dne. Dopracovávám se k sebepoznání, že noční lezení souběžně s batohem, v pohorkách a rukavicích po mokré lámavé skále nebude úplně má nejsilnější stránka.
Bača mistrně prokličkuje temnou hradbou převisů a ráno stojíme na Aig Blanche de Peuterey (4112 m n. m., pozn. red.). Slunce se neúprosně zařezává do ledovce, proto do kuloáru Eccles na Courmayeur nastupujeme až za šera. S padající tmou na mě padá těžká únava. Mám pocit, jako bych byla za zrcadlem, za oponou, v nějaké surrealitě mimo tento svět. Pak rána a zatmění před očima. Naštěstí má polystyrenová helma náraz menší dlažební kostky do lebky hezky odpružila. Bača hlásí, že je v pi*** místě.
Po chvíli jsem v pi*** místě i já a je to fakt hodně na pi**. Zasekávám turistickej cepín do černýho ledu, mačky kloužou po tenké glazuře. Volám na Baču: „Zajisti!“ Ale není kde.Nevyhnutelnost okamžiku, kdy nás, dvě malý smítka spojený šňůrkou, ze sebe stěna Courmayeuru smete jak zrnka prachu, se mi zdá skoro hmatatelná. Pak hážu nohu k pasu, zakopnu hrot a jsem z toho venku. Nekonečná dupačka, pálení stehen, vítr, zima, tma, Blanc a Vallotka.”
Tomu říkáme vzrůšo... a jsme rádi, že všechno dobře dopadlo.
SINGING ROCK Team
Další
