Rozhovor s Martinem Stráníkem
Níže najdete volný překlad krátkého rozhovoru, který dal člen SINGIN ROCK Climbing Teamu Martin Stráník lezeckému portálu 8a.nu v půlce dubna 2020.
Martin Stráník je řazen mezi nejlepší boulderisty na světě od roku 2007, kdy jak 17 letý získal stříbro na Mistrovství světa ve španělském Aviles, v roce 2016 obsadil 2. místo na Světovém poháru v boulderingu ve Švýcarsku. Venku přelezl deset cest obtížnosti 8C a v hodnocení na 8a.nu je aktuálně na 4. místě (stav v půlce dubna).Řekni nám, jak jsi začal s lezením, co tě od začátku přitahovalo a jak se to v průběhu let změnilo.
Můj otec byl horolezec, takže mě bral na lezení od mých 5 let. Záhy jsem začal vážně trénovat společně s mým bratrem Štěpánem. Trénovali jsme hodně a byli jsme úspěšní. Neřekl bych, že jsem byl jako dítě milovníkem lezení, jen jsem dělal to, co řekl otec. Potom jsem se ve 13 letech přestěhoval do Brna, kde jsem studoval sportovní gymnázium. Tam jsem rozvíjel svůj talent díky lepším tréninkovým možnostem a hlavně díky lezeckým partnerům, jako jsou Tomáš Mrázek a Adam Ondra.
Pověz nám o Aviles a jak stříbro z MS změnilo tvůj život?
Aviles (Mistrovství světa 2007) pro mě bylo velkým překvapením. Byl jsem zaměřený na lezení na obtížnost, ale když jsem tam jel závodit, napadlo mě, proč to nezkusit také v boulderingu. Lezl jsem bez jakéhokoliv stresu. Bouldrové problémy mi hodně sedly a měl jsem také velké štěstí (do semifinále jsem postoupil z 19. pozice, poté do finále ze 6. místa). Ve finále jsem si uvědomil, že jsem na stejné úrovni s ostatními, což mi dalo jistotu, a nakonec jsem skončil jen kousek od titulu mistra světa. Aviles hodně změnilo můj lezecký život, pochopil jsem, že moje tělo je přirozeně talentovanější na bouldering, takže jsem změnil své zaměření z lezení na obtížnost na bouldering. S mým bratrem jsme také rozvíjeli bouldering v ČR, zejména v oblasti zvané Bor, a do boulderingu jsme se úplně zamilovali.
Jaké byly tvoje snahy o účast na Olympiádě?
Snažil jsem se, ale nemohl jsem tomu dát 100 %. Byl jsem připraven skončit v práci, ale finanční podpora nebyla dostatečně silná. Alespoň jsem zkrátil pracovní čas na 4 dny a jeden den v týdnu jsem jezdil za Adamem do Brna, kde jsme trénovali všechny disciplíny a kde byla moje jediná šance trénovat rychlost. Pak jsem si ale zranil nohu, takže trénink, zejména rychlosti, nešel tak, jak jsem si přál. Možná jednoho dne v Paříži…
Jaký byly tvoje plány na rok 2020 a jak je změnil Covid-19?
Plánoval jsem zaměřit se na Světový pohár a stále doufám, že závody proběhnou později v tomto roce. Dál na závody trénuju a také v rámci možností současné situace trávím čas ve skalách.
Jaká jsou omezení ve vaší zemi a jak se s nimi vyrovnáváš?
Všechny lezecké stěny jsou nyní zavřené, takže trénuju doma, dělám hlavně spoustu shybů a visů. Opravdu rád trénuju, každý den. Je těžké zůstat motivovaný, ale našel jsem si v tom zábavu. Snažím se zůstat pozitivní a tuto situaci brát jako příležitost k posílení. Jak jsem řekl, také občas bouldruju venku na skalách. V ČR se dokonce doporučuje být v přírodě, ale pod podmínkou, že jste sami nebo s rodinou. (V posledních týdnech Martin udělal FA jednoho 8B + a dvou 8B).
