TILAK & SINGING ROCK Team v zemi whisky, vřesu a lezení po jinovatce
Skotsko je známé především svou whisky a malými poníky ze Shetlandských ostrovů. V horolezeckém světě je věhlasné zimním lezením s tradiční lezeckou etikou zakazující používání nýtů, a neobyčejně proměnlivým počasím. „Nepříznivé podmínky na severu a nekvalitní pastva daly vzniknout velmi odolnému plemenu.“ píše se v internetové encyklopedii o ponících, a totéž platí o whisky i o lezení. Nepříznivé podmínky severu daly vzniknout zajímavé lezecké tradici, která je tak trochu zimní obdobou našeho českého letního pískovcového lezení. Tak jako u nás na písku obtížnost do jisté míry určují vzdálenosti mezi kruhy, ve Skotsku je to dáno striktním odmítnutím nýtů a spíše sporadickým používáním skob. Protože zimní podmínky obalují skály jinovatkou a ledovou glazurou, použití friendů je omezené (v zaledněných spárách nedrží), a je třeba se vrátit k jednodušším jistícím prostředkům, jako jsou hexy a čoky, které je vhodné do zledovatělé spáry zatlouct kladivocepínem. Led má často podobu glazur, v nichž docela dobře drží hroty cepínů a maček, ale možnosti jištění ledovými šrouby jsou omezenější.
Druhou podstatnou komponentou je počasí, do kterého by člověk doma psa nevyhnal, ale tady tvoří podstatnou součást hry, a je třeba se naladit na určitou míru masochismu, aby si člověk místní lezení vychutnal. Ve Skotsku totiž sněží nejen shora, ale i ze strany a nezřídka i zespodu. Nezbytností je mapa a buzola. I nám se stalo, že bez ní bychom vůbec nenašli lezecký cíl, a museli jsme do něj de facto narazit, abychom poznali, že jsme u stěny. Díky blízkosti moře teploty oscilují kolem nuly, voda se rychle přeměňuje na led, sníh na vodu a vítr temuje husté vrstvy námrazy pod převisy, nafouká sníh do batohu nebo rukavic. Tím se stává Skotsko ideálním prostředím pro testování horolezeckého vybavení. Co jsme měli na sobě za oblečení a s sebou za vybavení je patrné z fotografií, každý zvolil svou kombinaci jak oděvu, tak rukavic, společným jmenovatelem všech byl pochopitelně GORE-TEX.
Tři dny jsme strávili lezením v oblasti Cairngorms, jeden den návštěvou destilerky za účelem poznání kulturního dědictví Skotské Vysočiny (jímž je single malt whisky), a dva dny lezením na Ben Nevisu. Cairngorms je rozlehlým národním parkem a většina lezeckých sektorů nepřesahuje 200 metrů. Skály jsou nižší, ale je zde větší koncentrace těžších cest. Dva dny jsme strávili v mlze lezením kratších cest na skalní stěně, kterou jsme díky mlze (vhodně v průvodci označované jako „white out“) vlastně celou ani neviděli, třetí den se udělalo překvapivě hezky a vyrazili jsme na delší túru. Nejznámější stěnou Skotska, ne-li celé Velké Británie, je severní stěna Ben Nevisu, kde se nám poštěstilo mít netypické počasí, tj. hezky a vylézt cesty ve středním stupni obtížnosti Minus One Gully (Honza, Martin), Gemini (Roman, David) a o trochu těžší The Shield Direct (Vašek, Stoupa), který mívá málokdy podmínky v úvodních glazurách a zároveň je první cestou v dané obtížnosti (VII/7 místní klasifikace, tj. něco jako spoře jištěná M7) na Ben Nevisu. 
Lezení je kupodivu dost závislé na podmínkách konkrétní cesty. Není to tak, jak jsem se mylně domníval, že lézt se dá vše, akorát závisí na odolnosti lezce vůči počasí. Je potřeba, aby skála byla oplácaná ledem a jinovatkou tak akorát, tj. nesmí být suchá, ale zase nesmí mít příliš velkou vrstvu sněhového frapé, jehož čištění vede k rychlosti postupu cca 2-3 hodiny na lanovou délku a není zábavné. Z pokusu o přelez těžší cesty tak sešlo jednou díky vrstvě frapé, podruhé naopak díky příliš suché skále a absenci ledu, potřetí jsme to otočili 200 metrů od stěny kvůli lavinovému riziku. Zbývá tak důvod pro návrat do Skotska, nejen kvůli whisky!Za TILAK & SINGING ROCK Team
Stoupa
TILAK & SINGING ROCK Team, Skotsko 03/2016
Dalšífoto: účastníci zájezdu
(Jan Kolář, Martin Horák, Roman Kamler, David Vomáčka, Vašek Šatava, Dušan „Stoupa“ Janák)
